Re: V objetí nepřítele (Respekt 49/2014)

Datum: 18. 12. 2014 | Autor: Pavel Ševčík | Kategorie: Vše

Diskuze s Vitvarem

V Respektu 49/2014 vyšly dva články věnované skupině Ztohoven. Jelikož má Respekt reputaci seriózního periodika, které se stále odvolává k hodnotám, na nichž se jako informační servis Občanského fóra zakládal, měla by mít skupina Ztohoven z takové dávky pozornosti radost. Je sice zvláštní, že oba texty mají stejného autora, ale sedm a půl strany ve váženém periodiku by mělo tuto zvláštnost zastínit. Kdo čekal přehled projektů, hodnocení jejich obsahu a popsání způsobu práce skupiny s odstupem a třeba skrze odborníky, kteří se skupinou a její prací dlouhodobě zabývají, byl asi dosti překvapen. Autor článku Jan Vitvar se rozhodl jít zcela svou vlastní cestou a příspěvek do rubriky „Téma“ uchopil jako vlastní převyprávění příběhu Romana Týce a „party kolem něj“ (kterou si Roman Týc „najímá z řad vlastních kamarádů“).

Zdání vyváženosti Vitvar navozuje tím, že z půlky cituje od současných a z půlky od bývalých členů. Jiný zdroj informací uveden není a celý článek tak sklouzl k vyprávění silně osobně vyhraněných historek a parafrázování bohužel významem namnoze posunutých výroků. Všichni oslovení se shodli, že Vitvar nepoužil při rozhovoru nahrávacího zařízení a i přesto, že byl požádán o zaslání článku před zveřejněním, poskytl pouze jednomu členovi věty, kterými ho cituje (bez kontextu). Nenahrávání a odmítnutí zpětné vazby na článek ve spojení s vlastní a posunutou parafrází citací představuje hrubé překročení novinářské etiky.

 Z pohledu úspěšnosti projektu ovšem nejsou  pro Ztohoven podstatné Vitvarovy osobní výpady na osobu Romana Týce, ale koncepce a výsledky činnosti Paralelní Polis. Hlavní kritika projektu mířila na financování projektu a na reputaci konkrétních lidí, kteří přispívají na chod pro účely tohoto projektu založeného spolku. Výhradní zdroj financování ze soukromých zdrojů nevnímám jako slabinu, ale naopak jako přínos nového fungujícího modelu do prostředí kritického stavu financování kultury a vzdělávání (na čemž se shodnou všechny strany diskuse). Absolutní závislost financování kultury na špatně spravovaných penězích daňových poplatníků vede k tomu, že většina uměleckých iniciativ přizpůsobuje své projekty grantovým podmínkám a nutně tak sklouzává ke kompromisům.

Projekt jako takový považuji za zcela etický a společensky prospěšný. Jeho cílem je založit neziskovou organizaci, která bude životaschopná nehledě na to, zda budou členové skupiny Ztohoven v jejím středu nebo ne. Stojí za tím snaha skupiny otevřít se veřejnosti a podnítit dlouhodobý projekt zaměřený na chybějící diskusi o nových technologických nástrojích a jejich potenciálu měnit společnost, myšlenkách Paralelní Polis a kryptoanarchie. To znamená o funkčních decentralizovaných paralelách k současnému systému vzdělávání, komunikace, finančnictví, bankovnictví, a dále o dobrovolné samoorganizaci a kultuře.

Náklady na provoz Paralelní Polis jsou financovány výhradně z členských příspěvků. V první fázi projektu hraje hlavní roli rada dárců, jejíž všichni členové přispívají shodně 15.000,- Kč měsíčně. Tato rada přitom v souladu s původní koncepcí nemá podle stanov žádné rozhodovací pravomoci vůči spolku. Limit na výši členských příspěvků zabezpečuje vyrovnané postavení všech donátorů bez možnosti zneužítí majoritního “podílu” (z pozice “generálního partnera”).

Podle názoru členů spolku je transparentní struktura soukromých a dobrovolných členů – fyzických osob, které splnily stanovená kritéria  – legitimnejším zdrojem financí než účast na klientelismem prosáklé struktuře veřejných zdrojů na kulturu a vzdělávání.

Účel a dlouhodobý cíl projektu se projevuje jeho programem a strukturou. Úvodní hackerský kongres nastínil základní témata zakládající se na problematice decentralizovaných nástrojů pro společenské a ekonomické vztahy, anonymizačních nástrojů, nových technologií, které mají potenciál proměnit lidské vnímání hodnot, výroby a ekonomických řetězců a řady dalších souvisejících témat, které jsou spojeny s tvorbou skupiny Ztohoven a hackerstvím. Od otevření se snažíme o co nejbohatší program založený na pravidelných akcích a zvaní zajímavých hostů z ČR i zahraničí. Od pondělí do čtvrtku se v Paralelní polis dějí pravidelné otevřené akce věnované 3D tisku, kryptoměnám, společensko-politickým otázkám, které se týkají těchto technologií, hackerským projektům i vzdělávání v kávové kultuře. Zároveň rozvíjíme celou řadu nepravidelných aktivit a poskytujeme prostor dalším iniciativám, které se věnují některým z témat Paralelní polis. Všichni organizátoři a členové spolku přitom pracují zdarma a svou energií i vydělanými penězi podporují zařízení domu a vznik akcí (prostředky od donátorů pokrývají pouze větší část provozních nákladů).

Věříme, že princip dobrovolnosti a důraz na kvalitní program ve spojení s otevřeností a kritickou diskusí, která na našich akcích reálně probíhá, má své místo ve společenské diskusi  a může vést k posunu vnímání tvořivé svobody, které je primárně projekt zasvěcen. Zároveň doufáme, že projekt bude hodnocen podle skutečné koncepce a nastavených pravidel a dále podle obsahu, který generuje.

Závěrem bych rád pozval Jana Vitvara do Paralelní polis na kávu a diskusi o jeho vztahu ke Ztohoven, zpronevěřování se vlastním ideálům a žurnalistické etice.

Petr Žílka

 

V článku V objetí nepřítele Jan Vitvar napsal:

„Aktivistická skupina Ztohoven toho za 11 let od svého vzniku stihla docela dost. Od graffiťáckých útěků před policií se přes úspěšný útok na vysílání České televize dostala až ke spolupráci s předními českými byznysmeny. Díky jejich penězům je nyní silnější než kdy jindy a v Praze si ke svým aktivitám otevřela prostor Paralelní Polis. A již tradičně se kolem toho strhl pořádný humbuk. Bojují Ztohoven stále ještě proti establishmentu, nebo se jím už sami stávají?“

Proč Vitvar nepopíše, jak boj Ztohoven proti establishmentu vypadal doposud? Nesnaží se jen odvést pozornost od skutečného obsahu předchozích projetů skupiny (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Ztohoven). Dále:

Jejich příběh výborně ilustruje situaci, kterou všichni známe: jak se lidé bytostně toužící po svobodě s přibývajícím věkem vyrovnávají s otázkou, za jakou cenu si ji – doslova – mohou koupit. V přízemí černě natřené třípatrové budovy v pražských Holešovicích voní káva servírovaná z luxusního stříbrného stroje Synesso odhadem za čtvrt milionu korun.“

Jedním ze způsobů, jak přizpůsobit článek vlastním cílům je vytvářet zdání na základě vlastního odhadu. Ano, pořídili jsme si do Paralelní polis kávovar Synesso. Dlouho jsme sháněli výjimečný stroj, až nám ho poskytnuli přátelé našich baristů z Berlína. Je použitý a máme ho na splátky za 80.000,- Kč. Donátorské příspěvky totiž pokrývají pouze část provozních nákladů, zařízení už je pouze na vlastní zásluze, energii a financích členů, popř. na dohodě na odložených splátkách, jako v tomto případě.

„Na zdi visí reklamní trička s nápisem Institute of Cryptoanarchy, vedle bliká automat na virtuální měnu bitcoin, o patro níž 3D tiskárna vyřezává do kusu plastu trojúhelníkový symbol společenství, které se tu veřejnosti od října představuje pod jménem Paralelní Polis. V kavárně kryptoanarchistického institutu sedí muž s bujným plnovousem. Hlasem plným vzrušení vysvětluje, že cílem posledního výstupu jeho skupiny známé jako Ztohoven je ukázat lidem alternativu. Češi jsou prý ve stejné situaci jako před listopadem 1989, kdy si také nedokázali představit, že lze žít i jinak než v závislosti na vládnoucím systému. Západní demokratický systém, za jehož nitky tahá globální byznys a sekretariáty politických stran, je prý jen dalším typem otroctví a jednou z možností, jak se dostat „z toho ven“, je přejít právě na decentralizovanou digitální měnu bitcoin, kterou se v prostoru Paralelní Polis výhradně platí.“

Poslední odstavec ilustruje celkový přístup autora. Rozmazává hranici mezi doslovnou citací uvedenou v kontextu a vlastní parafrází, která mu umožňuje roubovat a ohýbat zaslechnuté citace do tvaru a předporozumění, se kterými článek konstruoval.

„Cesta k této svobodě ale není jednoduchá a majitelé jiných než chytrých telefonů si na ni mohou nechat zajít chuť.“

Zde si Vitvar špatně zapamatoval výklad. Byla mu ukázána technologie papírových peněženek, ke kterým není třeba žádného technologického vybavení a ovládli ji i senioři z přilehlého sousedství.

„Když si do kavárny sedne starší pár a servírka se mu snaží trpělivě vysvětlit, jakou aplikaci virtuální měna potřebuje a co vše se musí zmáčknout na automatu, který mu smění bankovky na číselnou položku na displeji, manželé to vzdávají a se slovy, že na tuhle „modernu“ nejsou, odcházejí pryč. Podobně to ostatně vidí i lidé, kterým skupina Ztohoven platí za provoz budovy. Měsíčně ji to jen na nájmu a internetu přijde na 150 tisíc klasických českých korun. Není to málo a kryptoanarchisté si to mohou dovolit jen díky finančním příspěvkům miliardáře Karla Janečka, generálního ředitele J&T banky Štěpána Ašera nebo jednoho z šéfů developerského gigantu Sekyra Group Leoše Anderleho. Ztohoven už léta poukazují na to, co bylo naznačeno výše: politické a finanční elity vytvářejí odpudivý „systém nesvobody“, jemuž je třeba vzdorovat. Problém je, že zmíněné trio donátorů k zákulisním hybatelům společenského dění bezesporu patří. Jak to, že skupině nevadí, že od nich dostává peníze? „Pokud se jako umělec rozhodnu v rámci performance spojit s Putinem a splní se díky tomu můj cíl, je to úplně v pořádku. Účel, bohužel, světí prostředky,“ říká zvýšeným hlasem zakladatel Ztohoven, známý pod přezdívkou Roman Týc (40).“

Ano, takto přesně je koncipována otevřenost skupiny vůči jakýmkoliv donátorům:). Bohužel se vyskytli i tací, kteří skutečně uvěřili, že Roman Týc takto odpověděl na otázku, zda skupině nevadí, že od uvedených osob dostává peníze.

Zarostlý výtvarník stál na samém začátku původně studentské rebelie, která se po 11 letech překlopila do otevřené spolupráce s nejbohatšími muži této země. Je to pozoruhodný příběh a ve výsledku nevypráví zdaleka jen o změně poměrů na české výtvarné scéně.

Havlovi teenageři

Ještě před 11 lety ho přátelé znali pod občanským jménem David Brudňák nebo skautskou přezdívkou Kořen. Roman Týc se zrodil ve stejnou chvíli, kdy vznikla skupina Ztohoven. Zformovala se z komunity studentů uměleckých škol, kteří se na přelomu milénia pohybovali mezi pražskou taneční a streetartovou scénou. „Chtěli jsme rozpustit svá ega a spojit se pro nějakou věc. Jako ragbistovi mi byla tahle myšlenka blízká,“ vzpomíná Matěj Hájek (32), který si pro účast ve skupině zvolil pseudonym Otto Horší. Hru se slovy si nezvolili náhodou. Ve společnosti tehdy rezonovaly aktivity o generaci starší skupiny Pode Bal. A začínající umělce ohromilo, jaký dopad měla v roce 2000její výstava v Galerii Václava Špály s kryptickým názvem Malík urvi: když zde Pode Bal mezi portréty „galerie etablované nomenklatury“ zařadili někdejšího komunistického funkcionáře Miroslava Grégra, podařilo se jim označením bolševických kádrů deroucích se zpět k moci vyjádřit aktuální společenskou situaci trefněji než všem politologům a novinářům dohromady. Grégra se to dotklo a jako ministr průmyslu jedním telefonátem zařídil, aby galerie přišla o sponzora.

Strhl se kolem toho poprask a ve výsledku z toho Grégr vyšel jako jedna z nejodpudivějších postav dobové politiky. Ztohoven cítili, že přesně touhle cestou by se chtěli vydat. Provokovat akcemi tak, aby se o nich hodně mluvilo a tím se věci někam pohnuly. Samozřejmě k lepšímu. Zakladatelé Brudňák i Hájek dětství prožili v oddílech skautu a Ligy lesní moudrosti hlásajících ideály přátelství a sounáležitosti s druhými. „Naším mottem bylo, že nejsme Husákovy děti, ale Havlovi teenageři,“ říká k tomu Hájek a Týc (zůstaňme protentokrát u jeho romantické přezdívky) dodává, že hlavní výhoda fungování ve skupině spočívá v násobení energie a společného prožitku.

Veřejnost se o tom poprvé přesvědčila v podvečer 14. ledna 2003. Po několika neúspěšných pokusech se tehdy skupině Ztohoven složené z 20 lidí podařilo vylézt na lešení nad Pražským hradem a zakrýt polovinu neonového srdce, které zde etablovaný výtvarník Jiří David vztyčil jako symbol Havlova loučení s prezidentským úřadem. V předvečer prezidentské volby díky tomu nad Prahou zářil výstižný otazník. „Pro nás končila doba garantovaná Havlovou osobností a ptali jsme se, co s námi bude dál,“ vysvětluje Týc. Ztohoven se ptali jen deset minut, protože pak Správa Pražského hradu neonovou skulpturu odpojila od sítě. Doběhnuvší hradní policie studentům zkontrolovala občanky, ale jinak se nic nestalo. Za Ztohoven dokonce na místě u policistů orodoval ministr kultury Pavel Dostál, který šel náhodou kolem: vysvětlil jim, že jde o umělecký akt, nikoli o výtržnictví.

Proti zhoubnému vlivu

Díky přizvaným novinářům o akci druhý den psaly noviny a událost se dostala i do televize. Skupina si zároveň ověřila, že její šance na intervenci do veřejného prostoru se zvětšují s počtem členů. Když v předcházejících dnech zkusila srdce zakrýt ve čtyřech lidech, policie jí v tom stačila zabránit. Ale 20 lidí už z lešení dostat nedokázala.

Pro následující akci se Ztohoven rozrostli na číslo 50. K jádru (Roman Týc, Matěj Hájek, Jan Kaláb, Jakub Nepraš, Martin Káňa, Hynek Štětka či Michal Dvořák) se připojili kamarádi ze škol. V listopadu 2003 během hodiny a půl po celém metru pomocí duplikátů klíčů od 700 citylightů vyměnili všechny reklamy a nahradili je plakáty s otazníky. Dvouměsíční přípravy vyvrcholily vernisážovým happeningem Znásilněný podvědomí ve vestibulu stanice Dejvická, kde skupina ve „vypůjčených“ citylightech uspořádala vernisáž. Na jednom z panelů například bylo provedené logo Volkswagenu ve švabachu a ze skříňky vyhrával nacistický marš. Vernisáže se účastnily stovky sezvaných návštěvníků, včetně médií. Ta druhý den referovala, jak skupina bojuje „proti zhoubnému vlivu reklamy“, jež na lidi působí i při jízdě veřejnou dopravou.

Agentura, jíž panely patřily, sice podala trestní oznámení na neznámého pachatele, ale policie věc záhy odložila. Úplně nevinná zábava to však nebyla: jeden z členů skupiny vystupující pod jménem Petr Olejka, občanským jménem Jan Kaláb (38), byl zrovna podmínečně odsouzen za graffiti podepisovaná přezdívkou Point. Pokud by si policie dokázala spojit slova Olejka, Kaláb a Point, hrozila by mu pokuta desítky tisíc korun nebo roční vězení.

Přesto Ztohoven napadlo, že by se příště dalo proniknout i do mnohem střeženějšího prostředí. Totiž do vysílání České televize. „Napíchnout“ se na Kavčí hory by bylo složité a nebezpečné. Ale veřejnoprávní instituce měla slabé místo: každodenní relaci Panorama, v níž snímá počasí přímým přenosem z kamer umístěných na českých horách.

Smrdělo to

Jednoho rána roku 2004 se tedy krkonošskou silnicí řítí dodávka s šesti mladíky. Hledají kameru, která bude stranou od civilizace, aby se k ní dalo nepozorovaně proniknout. Cesta končí u horské chaty, zbytek musí skupinka dojít pěšky. Přístroj snímající stráně se zdá být ideální. Jenže nadšení po návratu k autu střídá úlek. Mladíky čeká rozčilený majitel chaty a vyhrožuje jim, že na ně kvůli parkování na soukromém pozemku pošle pohraničníky. Členové Ztohoven se ho snaží uklidnit, aby mohli odjet. Pak se ale do věci vloží Roman Týc. Stoupne si mu těsně před obličej a začne na něj vulgárně řvát. Když muž Týce odstrčí, ten upadne na zem, křečovitě se svíjí a z úst vypouští pěnu. Jeho kolegové netuší, že epileptický záchvat pouze předstírá.Jan Kaláb se mu snaží vyděšeně pomoci, muž vycouvává ze situace a nechá Týcovy kamarády, aby nemocného druha nacpali do auta a odjeli. „Chvíli bylo ticho. Pak se Kořen začal smát a v tu chvíli jsme ho všichni seřvali, Kaláb nejvíc,“ vzpomíná Prokop Bartoníček (31), který se aktivit Ztohoven účastnil pod jménem Eman Cipace. Tehdejší dobu popisuje jako čas strávený ve skvělé partě lidí, jíž mu bylo „ctí být součástí“. Nicméně během epileptické historky se ve skupině cosi nalomilo. Zatímco ostatní dosavadní dobrodružství brali jako adrenalinové kousky, Týc podle všeho začal brát věci hodně vážně. Nejstarší člen skupiny pověstný svou odvahou kombinovanou s hazardem (při povodních v roce 2002 sjížděl Vltavu na voru a z řeky ho u Karlova mostu museli vytahovat záchranáři) ucítil šanci vést s pomocí kamarádů partyzánský boj proti systému, kde „není prostor pro smích“. Původně dobrodružné adrenalinové kousky se proměnily v partyzánský boj proti systému, kde není prostor pro smích.Svůj herecký výkon s předstíranou epilepsií Týc dodnes přirovnává k boji bratrů Mašínových při jejichcestě za svobodou, kdy se taky nehledělo na prostředky. „V autě jsem klukům řekl, že kdyby byla válka, museli bychom toho chlapa podříznout,“ říká k tomu Roman Týc. Jeho kamarády takové přirovnání zaskočilo a atmosféra ve skupině kvůli tomu pořádně zhoustla. Projekt byl raději na tři roky odložen k ledu. Výtvarníci se ale dál pravidelně potkávali, jejich jádro si ve Vysočanech otevřelo ambiciózní komunitní prostor Trafačka. Tady se Týc potkal s mladým studentem FAMU Vladimírem Turnerem (28). Napadlo ho, že by se mohli vrátit k uspanému projektu a Turner ho pod přezdívkou Radim Rath celý natočí.

„Hacknout televizi byla výzva. Navíc Honza Kaláb byl pro mě starší legenda,“ vrací se k akci Turner. Volba padla na kameru v krkonošském Černém Dole. V sobotu 16. června 2007 k ní vyrazil tým Ztohoven, když ale vylezl po žebříku k přístroji, členové skupiny si všimli auta, které je sledovalo. „Byli jsme ve spojení s člověkem, který seděl u televize a do telefonu nám odpočítával, kdy se máme napojit naším signálem. Tohle ale smrdělo, tak jsme v dešti rychle slezli a odjeli,“ říká Prokop Bartoníček. „Bylo to dost o hubu. Pak nám Kořen prozradil, že ten člověk v autě byl novinář z Primy, kterého tam bez našeho vědomí pozval,“ dodává k tomu Turner. Atmosféra se kvůli tomu znovu vyhrotila, nicméně Ztohoven chtěli akci dotáhnout do konce. Druhý  den tedy vyrazili do Krkonoš znovu a celý svět díky tomu v následujících týdnech obletěl záběr, jak se nad údolím najednou objeví atomový hřib.

Vlastní show

Akce s názvem Mediální realita pro Ztohoven neskončila jen soudem, který jim po několikaměsíčním vyšetřování neprokázal, že by šlo o šíření poplašné zprávy. Ve skupině došlo k rozkolu, kvůli němuž ji několik členů opustilo. Ještě předtím, než se policii díky vystopování mobilních telefonů podařilo odhalit identitu aktérů Mediální reality, rozhodl se Roman Týc vystoupit z anonymity, na níž si Ztohoven zakládali. Pár týdnů po výbuchu s ním časopis Reflex publikoval rozhovor, který ho pasoval na lídra skupiny a text poutal Týcovou fotografií na titulní straně – s černou páskou přes jedno oko. „Chtěl jsem, aby má holka fotografka měla fotku na titulce. Tahle věc ale hrozně nabourala vztahy ve skupině,“ vzpomíná Týc s tím, že jeho anonymita už byla neudržitelná, protože o akci psaly i The New York Times. „Dělá to kvůli svojí show a najímá si na ni vlastní kamarády,“ neskrývá ani po letech rozčilení Prokop Bartoníček. Krize se ještě vyostřila poté, co skupina za výbuch dostala Cenu Národní galerie 333 v podobě 330 tisíc od sponzorského koncernu ČEZ. Část skupiny chtěla peníze od nenáviděné polostátní korporace odmítnout. Týc ovšem prosadil myšlenku, že když od nich stát žádá peníze za soudní výlohy, je fér si je od něj vzít zpátky. „Bylo mi jasné, že to dehonestuje celé naše poselství, a tím to pro mě skončilo,“ vysvětluje Bartoníček, proč ze skupiny vystoupil. Přidal se k němu i Jan Kaláb. Ten už se dnes nechce ke sporům s Romanem Týcem vracet (vyhrotily se během Týcova nástupu do vězení kvůli jeho akci s výměnou semaforových sklíček) a jisté je jen to, že jejich vztah je doteď plný vzájemného obviňování, kdo je větší despota.

Z rozhovorů s bývalými i současnými členy Ztohoven postupně vyplývá, že ve skupině existuje proklamovaná demokracie a o zásadních otázkách se v ní hlasuje. Jsou ale situace, kdy má vše pod kontrolou Roman Týc. Ukázalo se to při další akci, kvůli níž skupinu opustil Vladimír Turner. Projekt Občan K. před čtyřmi lety spočíval v manipulaci s občanskými průkazy, které si mezi sebou členové skupiny prohodili a pod cizí identitou se na ně ženili, volili nebo získali zbrojní průkaz. Ve skupině zvítězila myšlenka, že podstatné jsou jen její výstupy a cesta k nim dějiny zajímat nebude.

Občanky pak od Ztohoven koupila Týcova galeristka Olga Dvořáková. Majitelka síně u Staroměstského náměstí je proslulá čichem na provokativní jména, zastupuje Davida Černého nebo Jiřího Davida. Zároveň rozhodně neřeší, zda její zákazníci nejsou poněkud problematičtí. Mezi její stálé klienty tak patří Marek Dalík, Martin Roman nebo Luděk Sekyra. Turnerovi spojení Ztohoven s dravou komerční galerií vadilo. Na naléhání Týce ho však při hlasování o prodeji skupina přehlasovala (hrozilo, že jinak objekt zabaví policie) a Turner z ní naštvaně odešel. Ztohoven tehdy prožili klasické dilema výtvarné scény. Kde leží hranice, kam se může umělec vydat, aby měl dostatek peněz a zároveň si uchoval ideály, kvůli kterým svá díla vytváří? Má raději podlézat státu a shánět od něj granty? Nebo navázat spolupráci se soukromým sektorem? V případě aktivistické skupiny odmítající spolupráci s jakýmkoli establishmentem to byla nesmírně citlivá otázka. Nakonec v ní zvítězila myšlenka, že podstatné je jen to, s čím atakuje veřejnost, a vše ostatní, tedy například přijímání peněz od ČEZ, „dějiny zajímat nebude“, jak to vystihuje zakladatel Matěj Hájek, který ve Ztohoven zůstal dodnes.

Možnosti kyberprostoru

Pátého června 2012 se politici ve sněmovně nestačili divit. Na schůzi jim od kolegů celé odpoledne chodily podivné SMS. Marek Šnajdr napsal Radimu Fialovi (oba ODS): „Takhle to dál nejde. Takto nejde vést zemi, balamutit lidi, šidit stát.“ Miroslav Opálka zase Pavlu Kováčikovi (oba KSČM) zaslal vzkaz, aby začali přèaà_^emýšlet jinak, vyrovnali se s minulostí a podpořili Morální reformu. Tak se jmenovala akce, během níž Ztohoven hackersky napadli telefony politiků a u televizní obrazovky se pak bavili, jak politici nevěří tomu, co si vzájemně posílají. Demonstrace možností kyberprostoru pokračovala v galerii DOX. Ztohoven tu vystavili panel s telefonními čísly politiků, včetně prezidenta. A připojili k nim mobilní telefon, ze kterého jim mohli návštěvníci cokoli napsat. Kristýna Kočí tak dostala vulgární nabídku k pohlavnímu styku, Boris Šťastný zase drastickou vizi své předčasné smrti.„Otázkou morálky bylo, jak se k tomu člověk postaví, když má moc politika kontaktovat,“ vysvětluje projekt Matěj Hájek. Odtud byl každopádně už jen krůček k Paralelní Polis. Ztohoven se při přípravách Morální reformy spřátelili s bratislavským ProgressBarem. Prvním slovenským hackerspacem, čili prostorem, kde lidé společně sdílejí informace o hackingu, 3D tisku, programování, virtuálních měnách a vůbec technologiích, jež se formou „open source“ volně šíří po světě. Pro ty, kdo věří, že se dá vybudovat kus nezávislosti na společnosti řízené předpisy, vyhláškami a zákony, jsou právě hackerspacy místem, které jim poskytuje zdroj energie k jejich aktivitám. Proto jsou dnes v kruzích hledajících se dvacátníků i zabezpečených třicátníků z velkých měst celé Evropy,snažících se aspoň na chvíli vymanit z koloběhu všedního života, mimořádně populární. Zakladatel ProgressBaru Pavol Lupták, specializující se na bezpečnostní technologie, se nyní stal pod přezdívkou Wilder členem Ztohoven. A se skupinou šíří myšlenku, že jedním z největších neduhů světa je dohled státu v podobě odposlechů či sledování internetové komunikace a očekávaný rozpad finančního systému. Ten první se dá v Paralelní Polis vyřešit tím, že si návštěvník pronajme pracovní místo, kde mu hackeři zabezpečí komunikační prostředky tak, že nikdo nevysleduje, čím se právě zabývá. A druhý tím, že přejde na virtuální měnu.

V Paralelní Polis má vzniknout otevřená platforma, kam může přijít kdokoli, i když o kyberanarchii nic neví. „Pavol Lupták je náš filozofický tahoun, my všichni ostatní jsme jeho studenti,“ říká v kavárně Paralelní Polis uctivě Roman Týc a z kapsy vytahuje mince. Ze 48 korun složí drobnou věžičku a pak prohlásí, že jsou to jeho jediné koruny. Všechny ostatní finance má uložené v bitcoinech. Způsobuje mu to řadu potíží: může si za ně sice dát kávu, ale na benzince, v autoopravně ani v dopravním podniku si za ně nic nekoupí, proto jezdí jen na kole. Imaginární peníze však akceptuje několik e-shopů, takže s tím prý přes překážky může žít a není díky tomu „vazalem uzavřenýho systému“.Vazalem může přestat být i návštěvník kavárny. Nejdřív si ale musí v automatu směnit bitcoiny za  koruny, takže ve výsledku za luxusní kávu stejně zaplatí 50 korun. Tahle komplikace podle Týce nic neznamená, protože je jedno, kde si člověk virtuální peníze sežene. Začátečník si je do mobilu nahraje za bankovky, ale časem mu je může někdo poslat třeba za upečený koláč nebo namalovaný obraz, což je prý běžný model zkušenějších uživatelů. K nim ovšem rozhodně nepatří Richard Balous, kterému patří nedaleké kulturní centrum La Fabrika i budova Paralelní Polis. Nájmy mu tak Ztohoven zatím posílají v nenáviděných korunách z bankovních účtů, čili symbolů prohnilosti současného světa.

Dělat to naplno

„Mně je třeba bitcoin ukradenej. Ale je to obdobná chvíle, jako když přišla průmyslová revoluce. Je to jeden z nástrojů decentralizace,“ odmítá naznačené pochybnosti Matěj Hájek. Decentralizace podle něj nespočívá jen ve využívání virtuální měny. Smysl Paralelní Polis vidí Týcova pravá ruka především v demokratickém sdílení informací. Mohou se tu potkat lidé, kteří něco nezávisle na sobě vyvíjejí, a přijít na to, jak své myšlenky spojit. Paralelní Polis nechce být jen dalším izolovaným hackerspacem, jakých už pár v Praze je – například Brmlab na nedaleké Vltavské, odkud sem přešlo pár experimentátorů. V Holešovicích má totiž vzniknout otevřená platforma, kam může přijít kdokoli, i když o kyberanarchii nic neví. Pak bude naplněn symbol, který má budova na štítu: otevřený trojúhelník, jehož strany představují umění, vědu a technologie. Když má Týc dát konkrétní příklad takové spolupráce, vzpomene si, jak sem nedávno někdo přišel představovat dron. A výtvarníka napadlo, že by se pomocí malého vrtulníčku dala v kavárně roznášet káva nebo by si ho mohl cukrovkář se záchvatem zavolat, aby mu přiletěl s injekcí inzulinu. Umělci podle něj s podobným přístupem přestanou být v pozici, kdy si najímají experty jen jako řemeslníky pro svou tvorbu. Prolnou se s nimi, postaví je na svou úroveň a nikdo nebude nikomu šéfovat. To všechno ale pochopitelně něco stojí. Jak už bylo v úvodu řečeno, provoz Paralelní Polis platí – jak se každý může přesvědčit na jejím transparentním účtu – velcí byznysmeni z bankovního či stavebního sektoru. Každý může přispět maximální částkou 15 tisíc měsíčně, což stačí k tomu, aby Paralelní Polis nebyla ve ztrátovém provozu. Současní členové Ztohoven ve spolupráci s představiteli ekonomického establishmentu nevidí problém. Jsou pro ně přijatelnější než stát, který je pro ně symbolem ovládání společnosti. Proto odmítají i případné příspěvky od podnikatelů se státní spoluúčastí. „My se vymezujeme vůči státu, a ne vůči jednotlivcům. Jestli budeme donekonečna hledat čistý model, tak cestu ven nenajdeme,“ říká rezolutně Roman Týc. Pro bývalé členy Ztohoven je ovšem takové uvažování nepochopitelné. „Vždyť jsou v přímém rozporu s tím, co hlásají. Ten alibismus mě hrozně štve, něco se nedá dělat úplně čistě, tak na to kašleme a budeme to dělat špinavě!“ rozčiluje se Vladimír Turner. „Byly věci někdy jinak? Kulturu vždycky platila nějaká mocnost. Věci se dají změnit jen tehdy, když k tomu budeme mít nástroje. Ty musí někdo zaplatit. Kdybychom nepřekračovali dogmata, že s tím a tím nebudeme spolupracovat, nikam bychom se nedostali,“ oponuje Turnerovi na dálku jeho někdejší kamarád Matěj Hájek.

S tím souhlasí i Epos 257 (jako jedinému se mu daří držet uměleckou anonymitu), který se ke Ztohoven připojil po Mediální realitě: „Být za každou cenu čistý nejde. V cizině lidi řeší jen tvoje myšlenky ,a ne to, kdo ti na to dává prachy. Rozhodující je, jestli to chceš pořád dělat na půl nohy, nebo naplno.“ Zdá se, že Ztohoven překročili aktivistický Rubikon. Jejich filozofie důsledně nespolupracovat se státem a naopak se vůči němu vymezovat je vehnala do náruče multimilionářů, pro něž aktivity hackerů nepředstavují nebezpečí, ale spíš zábavu – ostatně si od nich objednávají zabezpečení svých bankovních a jiných internetových služeb. Výtvarníci si tedy vybrali cestu, která je na první pohled pohodlná. Na druhou stranu na sebe berou obrovské riziko. Nejen v podobě trestních postihů za své akce, ale i ztráty své pověsti a ideálů.“

Jan Vitvar si nepřál zveřejnění tohoto článku na stránkách Paralelní polis, ovšem bez toho se težko reaguje.

blog Paralelní Polis

What not to miss at #hcpp19 Hackers Congress
#hcpp má opět vyprodáno! Speciální lístek za 1 BTC čeká na svého majitele!
Dosažení svobody pomocí opt-out. To je letošní #hcpp19!

Kontakt

Dělnická 43
Praha 7
info@paralelnipolis.cz