Paralelní Polis a dědictví Charty 77 po 40 letech

 Zpočátku se nejednalo o programové uspořádání, ale přirozeně se vyvíjející obranný mechanizmus společenství lidí, kteří se odmítli podvolit autoritářské státní moci a jejím zákonům. Pro zachování vlastních svobod tak vytvářely tzv. paralelní struktury, neboli základní společenské instituce, které umožnily svobodné uspokojování životních potřeb. Mezi hlavní pilíře paralelní polis patřily v období mezi publikací Charty a Sametovou revolucí tyto:

• paralelní informační systémy, které odpovídaly dobovým technologickým možnostem (samizdat, neoficiální periodika a sborníky)
• paralelní školství a věda, které měly učit kritickému myšlení a protiváhu indoktrinace oficiálním státním školstvím (sympózia, bytové semináře, mimoškolní vzdělávání dětí)
• paralelní ekonomika založená na vzájemné svobodné výměně statků a ekonomické svépomoci
• tzv. “druhá kultura” neboli neoficiální a nepovolená kulturní scéna často označovaná jako “underground”

a další větší či menší projevy aktivního odporu. Co tyto aktivity spojovalo je již samozřejmě otázkou subjektivního hodnocení, zajímavé je ale ohlédnutí jednotlivých čelních představitelů Charty z roku 1988, v němž se vyjadřují k tématu, které shodně pojmenovávají “nezávislá společnost” (independent society). Václav Havel se v něm zabývá otázkou rozlišení “závislé” a “nezávislé” společnosti na státní moci. V tehdejší a ani dnešní době nebylo a není možné život učinit zcela nezávislým neboť důsledkem by bylo uvěznění z neplnění defaultních zákonných povinností (např. platit daně, mít občanku a pod.). Čili každý člověk nutně žije život částečně závislý. Avšak ani nejkonformnější vykonavatel státní moci nežije zcela závisle, protože stále ještě nejsou státem regulovány všechny oblasti života (např. jaké oblečení nosit nebo jak trávit volný čas). Čili každý je nějak závislý a nějak nezávislý. Zároveň z toho vyplývá, že míra nezávislosti není něco daného, ale naopak je výsledkem individuální aktivity. Základním definičním znakem nezávislosti je logicky míra svobodné volby, která má přirozeně vyšší kvalitu než volba vnucená. Svobodná volba se také vždy odvíjí od konkrétní společenské konfigurace a nastavení vztahu jeho účastníky. Pokud ve společnosti není státní moc projevem absolutní zvůle nad jedincem, musí ustoupit tam, kde je společnost schopna efektivní samoorganizace.

Se vznikem peněz, které nepotřebují ke své důvěryhodnosti státem a zákonem podpořenou autoritu, by tak stát logicky měl těmto penězům uvolnit prostor a umožnit jejich rozvoj. Stejně tak pokud nám nové technologie umožní efektivnější a na dobrovolnosti založený model ochrany fyzické bezpečnost i a ochrany majetku na bázi peer-to-peer, měla by státní policie tomuto řešení ustoupit. A tak dále. Samotný tvůrce konceptu paralelní polis Václav Benda, v jehož bytě byla Charta 77 sepsána a který později sehrál významnou roli při přerodu z komunistického státního zřízení do nové podoby Československa, byl podle mínění své ženy Kamily Bendové v podstatě minarchista. Paní Bendová se při osobním rozhovoru před otevřením dnešní Paralelní Polis svěřila, že Bendovým politickým ideálem byl stát ideálně pouze zajišťující své obyvatele proti vnějšímu nepříteli a uvnitř ochranu svobodnému jednání.

Po roce 1989 se zdálo, že zkušenost v zásadě velmi obdobných totalitních režimů nacistického a komunistického vytvořila ve společnosti imunitu vůči návratu autoritářského zřízení, ale záhy začalo být zřejmé, že pod ideálem rodící se liberální demokracie vzniká utužující se korporativistický režim. Korporativismus je termín, který asi nejlépe vystihuje součastnou konfiguraci státního zřízení – dochází v něm k prohlubování organického propojení státní moci a vrcholného businessu, ve kterém jsou zájmy úzké politicko-ekonomické elity prosazovány na úkor široké společnosti.

Důvodem pro vznik dnešní Paralelní Polis, která má za cíl obnovit diskusi o rozvoji obranných mechanismů vůči zvůli státní moci podobně, jako to činila předrevoluční paralelní polis, jsou dvě zásadní a protichůdné tendence: na jedné straně státní moc pro udržení svého vlivu sahá ke stále hlubším zásahům do svobody jednotlivce ve snaze o získání kontroly a na druhé straně radikální rozvoj technologií, který zažehl vynález internetu ve spojení se šifrováním dalšími nástroji na ochranu činnosti ve virtuálním prostředí. Liberalizační technologie na bázi peer-to-peer ze své podstaty postupně vytěsňují z mezilidských vztahů třetí osobu, která původně měla garantovat základní pravidla a vymahatelnost nápravy v případě porušení pravidel vztahu. Nástroje pro ochranu a efektivní naplňování smluvních vztahů se však díky internetu dočkaly radikální proměny a na skokovém nárůstu decentralizovaných služeb si můžeme ověřovat funkčnost těchto řešení.

Jednoduchý nápad aktualizovat předrevoluční principy paralelní polis do dnešních technologických možností a využít tohoto spojení pro rozvoj kvalifikované diskuse o budoucnosti naší společnosti se po dvouapůlletém provozu Paralelní Polis ukazuje jako stále aktuálnější. Jen za rok 2016 bylo přijato nebo vstoupilo v účinnost alarmující množství zákonů, které mohou být v budoucnu zneužity způsobem, o kterém se nacistům či komunistům ani nezdálo. Pro získání komplexních informací o jedinci bylo ještě za dob Charty třeba vynaložit mnoho energie na sledování a kompilaci dostupných informací. Dnes má stát nástroje pro získání plastického obrazu o chování každého jeho občana aniž by bylo třeba vstát od počítače. Kombinace práce s metadaty, rozvinutými špehovacími technologiemi (včetně těch, které patří k hardcore hackerským nástrojům a které vědomě nakupují i české vyšetřovací složky – viz např. zde), rozšiřování možností sledování chování ekonomické (EET a regulace k), informační (povinnost operátorů uchovávat a poskytovat informace o uživatelích “data retention”) a dalších oblastí lidského jednání nás vystavuje bezprecedentní “nahotě” a možnostem zneužití soukromí, které už můžeme v rostoucí míře sledovat jak v západních tak i východních zemích. Ústavní demokratické pojistky, které podle ústavodárců měly zamezit vzestupu autoritářských demagogů se staly zbraní obrácenou čelem ke svému původnímu účelu a příkladů, podle kterých lze demokratickou většinou prosadit téměř jakkoliv šílený nápad, přibývá.

Paralelní Polis, ta nová, kterou můžete navštívit v pražských Holešovicích, je tu od toho, aby ukazovala způsoby jak lze čelit tomuto zneužívání demokratických principů za účelem prosazování autoritářského zřízení na korporativistické bázi. Je tu od toho, aby představovala a diskutovala úplně nové možnosti organizace společnosti pomocí technologií, nikoliv pomocí veřejné moci a zákonů, jejichž neznalost neomlouvá, ale znalost je přitom objektivně nemožná.

Mnozí oponují tím, že přeci nejde srovnávat situaci dnešní se situací před rokem 89’. Jenže problém je právě v tom, že to nejde. Nelze srovnávat společnost bez internetu se společností s internetem. Nikdy dříve v dějinách lidstva totiž nebyl k dispozici tak mocný sledovací nástroj, jakým internet (primárně) je. Při nedávné diskusi na téma Paralelní Polis s panem režisérem Vachkem na pražské FAMU jsme se dostali mimojiné na téma dobrovolnosti nebo nedobrovolnosti poskytování osobních dat na internetu. Situace se už dnes obrátila natolik, že ti, kdo se důsledně snaží chránit svoje soukromí ve virtuálním prostředí jsou v podstatě extrémisté (anglicky “privacy extremists”) a z jejich přednášek na Hackeres Congress Paralelní Polis 2014 – 2016 opakovaně plyne, že pro takovou ochranu soukromí je dnes již třeba mimořádných technických (v podstatě hackerských) schopností. V takovém prostředí už se stává otázkou sebezáchovy nedat možnost vzniku autoritářskému zřízení, které ve zneužití internetu může být daleko úspěšnější než jeho historičtí předchůdci.

Koncepce už je na světě, je ale třeba o ní otevřeně diskutovat a hledat způsoby její implementace. V základu je recept jednoduchý a byl řečen podtitulem HCPP16: DECENTRALIZUJ